Klub českých turistů

Trochu rébus představovala koupě společných jízdenek (chtěli jsme využít IREDO do Kolína), no nakonec jsme se s tím nějak popasovali, stejně jako s výlukovým autobusem z Kutné Hory do zastávky s všeříkajícím názvem „Bahno“. Ta má ještě místní část „Bahýnko“, a to tu opravdu nechybělo. Zprvu jsme šli po rovince, to se ale rázně změnilo po návštěvě zbytků Roháčova hradu Sionu. Na hradě jsme chvíli spočinuli, posvačili, pokochali se a pofotili, poměřili mohutný kalich, abychom vzápětí poprvé sestoupili do údolí říčky Vrchlice. Minuli jsme ještě Roháčův reliéf vytesaný ve skále a pokračovali skalnatým údolím s jarní květenou. Údolí jsme však vzápětí opustili, další údolíčko jsme pouze překřížili a už tu byl zámeček Roztěž, známý z televizního seriálu Život na zámku, který se zde v 90. letech natáčel. Zámeček je však v soukromých cizích rukách a je nepřístupný. Bohužel nepřístupný je však navzdory informacím na rubu turistické mapy KČT i přilehlý park, z nějž by jej bylo možné spatřit. Nezbylo tedy než pokračovat do Malešova, kde na nás čekal místní Přátelský pivovar, nacházející se v samém centru městyse, v sousedství tvrze, zámku a kostela. Právě se zde konaly místní slavnosti a zesílený nápor lidí pomáhala zvládat i kyvadlová doprava do Kutné Hory. Po občerstvení, jež v letos nebývale teplém počasí přišlo skutečně vhod, této možnosti někteří účastníci výletu opravdu využili. My zbylí jsme však pokračovali pěšmo vstříc dalším zážitkům. A nebylo jich rozhodně málo. Nejdříve jsme se kochali z luční cesty rozhledem po krajině, výhledy na Kutnou Horu nevyjímaje. Poté jsme znovu sestoupili do údolí Vrchlice, přešli po obloukovém kamenném mostě, minuli Velký rybník i Vrchlický vodopád a mezitím obcházeli jednu skálu za druhou. Horolezců zde také nebylo málo. Viděli jsme četné zbytky štol po těžbě drahých kovů. To byl asi nejkrásnější a nejzajímavější úsek naší cesty, plný též informačních panelů naučné stezky. Leč vše má svůj konec a my jsme se ocitli v Kutné Hoře, přímo pod chrámem sv. Barbory. Ještě jsme zhlédli další skalní reliéf, tentokrát Jaroslava Vrchlického, zamávali sv. Jakubu i Vlašskému dvoru, prošli se pod městskými hradbami po příjemně upraveném nábřeží, občerstvili se v místní hospůdce a šupajdili na vlak.
Ten opravdu jel, a tak jsme trochu rozlámání po pro mnohé prvním pořádném jarním výšlapu a dvou přestupech krátce po 20. hodině vystoupili opět ze Zlínského expresu na stále se rekonstruujícím hlavním nádraží v Pardubicích, poděkovali Nejvyššímu za pěkný den a s očekáváním dalších pěkných jarních výletů se rozloučili.    
Zaznamenal: David Šebesta, vedoucí akce