Babiččino údolí známé i méně známé 25.4. 2020

Výhled na Jestřebí hory --- autor: vedoucí výletu Na Červeném mostě --- autor: vedoucí výletu Část naší trasy --- autor: vedoucí výletu A hurá na vlak --- autor: vedoucí výletu

Na letošní „korona“-jaro asi všichni jen tak hned nezapomeneme a nebude to bohužel jen díky turistickým zážitkům. Dlouho to vypadalo, že se jich vůbec nedočkáme. Proto jsem na letošní dubnový výlet raději vůbec nevytvářel propozice, aby nebyly pouze „do šuplíku“. Nicméně s prvními náznaky rozvolňování restriktivních opatření mě začali kontaktovat někteří turisté, zda bych nejel na původně plánovaný výlet do Babiččina údolí alespoň soukromě. Začal jsem o tom uvažovat. Zásadní zlom však přišel ve čtvrtek 23. dubna večer, kdy naše vláda, zřejmě již také pod tlakem veřejného mínění, povolila akce s účastí do 10 osob. Ještě týž večer jsem proto narychlo oslovil ještě několik dalších turistů, zda by nechtěli jet. Nebyl čas vytvářet propozice a vyvěšovat je web, bylo třeba rychle jednat.
Se zvědavostí jsem očekával, kolik nás nakonec skutečně vystoupí z vlaku v sobotu těsně před devátou na železničním nádraží v Červeném Kostelci. Můj odhad byl 8 a byl přesný. Tolik turistů včetně mě s povinnými rouškami skutečně stálo na nástupišti. Přivítali jsme se, něco málo jsme si k výletu řekli, pořídili skupinové foto a vyrazili na trasu. Oproti předchozím dnům se výrazně ochladilo (o 10°C), ale obloha zůstala prozatím polojasná a na první pohled z oken se oproti týdnu nic podstatného nezměnilo. První zastávku jsme měli U Devíti křížů s výhledem na Jestřebí hory. Zde již jsme se ocitali ve volné krajině a roušky postupně putovaly dolů. Další zastávkou byl hrad Vízmburk, momentálně v rekonstrukci. Přesto jsme poseděli v občerstvovacím altánku a prohodili pár slov se záchranáři hradu. Dozvěděli jsme se, že dostali grant, a tak se rekonstruuje krize-nekrize. To je dobře. Domluvili jsme se, že až bude hrad opravený a znovu zpřístupněný, tak se tam znovu vypravíme. Poté už nás čekaly Havlovice a jejich nejznámější obyvatel – Havlovický vodník. Neměl roušku. Vodníci prý nemusí. Dočetli jsme se, že „K Havlovicím patří vodník, stejně jako k Pardubicím perník“. I ten jsem měl s sebou v batohu. Zde jsme také poprvé spatřili i jeho doupě, řeku Úpu, která nás již odtud provázela celý zbytek cesty až do cíle. A s ní spousta rafťáků. Další zastávkou byl boušínský kostelíček, trošku na kopečku. Zde jsme opět využili možnost posezení, na dlouhou dobu poslední. Poté jsme se vrátili k Úpě a sledovali ji až k Červenému mostu. Odtud nás čekal výstup na hrádek Rýzmburk a sestup k dalšímu, tentokrát tzv. Bílému mostu. Zde už nás provázely na informace bohaté tabule naučné stezky Babiččino údolí. A už tu byl Viktorčin splav, Staré Bělidlo, Sultán a Tyrl s Barunkou, dětmi a babičkou a pan otec mlynář celý v bílém. Ve mlýně byla mimo to možnost se trošku občerstvit. Ale nic naplat, jízdní řády jsou osekané, hospody i muzea stále zavřené, venku zima, a tak jsme se dohodli, že upřednostníme včasný návrat domů. Ještě jsme minuli oranžérii i ratibořický zámek a už hurá na vlak do České Skalice.
Vláček jsme nezmeškali, ještě jsme výlet zhodnotili a při přestupu v HK jsme se setkali i s předsedou našeho turistického spolku Milanem. Spolu s ním jsme dojeli do Pardubic, kde jsme se s 20 km v nohách krátce před půl pátou rozloučili. Schytali jsme během cesty i pár dešťových kapek, ale první výlet rozkvetlou jarní přírodou po dlouhé době turistického bezčasí rozhodně stál za to.
Zaznamenal: David Šebesta, vedoucí akce

Vyhledávání

Sponzoři

 synthesia banner 180x150

 logo Pardubice

 

 

 

 

 

 

 

 

Přihlášení