Klub českých turistů

Na letošní měsíc s nejdelšími dny v roce jsem si připravil výlet na Českomoravskou vrchovinu,

do Posázaví, výlet za poměrně nedávnou historií poloviny 20. století. Trasou výletu byla relativně nedávno modře vyznačená Cesta pátera Josefa Toufara ze Smrčné (mj. východiště do Stvořidel) do Leštiny u Světlé n/S, dlouhá 19 km. Výletu předcházel zatím nejtropičtější týden letošního roku s více než 30° hici a nejiné počasí hlásila předpověď i na sobotu. Nebylo proto divu, že v týdnu před výletem, kdy se účastníci obvykle hlásí, se mi již dříve přihlášení tentokrát spíše odhlašovali. Odjezd byl tentokrát příjemný, až těsně před osmou, a tak se nás ráno pod odjezdovou tabulí pardubického nádraží sešlo 14, převážně turistek, jedna členka se k nám přidala v Kolíně a zaokrouhlila tak náš počet na 15. Po přestupech v Kolíně a Světlé n/S jsme se těsně před půl jedenáctou vyloupli z vlaku ve Smrčné, pořídili skupinové foto, pověděli si něco o trase a mohli směle vyrazit. 

I když trasa byla převážně rovinatá, úvodní stoupání z údolí Sázavy s výhledem na vrch Melechov přece jen mírně prověřilo síly účastníků, a tak přišlo celkem vhod, když nás v Beneticích jakýsi dobrý muž obdaroval a občerstvil dvěma láhvemi chlazeného moku, které vytáhl ze studny. Další občerstvení nás čekalo v lese u Nezdínské studánky, kde jsme v klidu lesa asi půl hodiny poseděli. Přes Nezdín a Prosíčku jsme poté došli do Číhoště, hlavního cíle naší cesty. Poutal nás hlavně pěkně udržovaný gotický kostelík Nanebevzetí Panny Marie, místo působení pátera Toufara, i jeho muzeum zpřístupněné v sousední faře. Pan Kovanda z místní farnosti nám podal i krátký výklad, a tak jsme měli důvod i příležitost se opět občerstvit v sousedním pohostinství. Poté nás již čekal Geografický střed naší malé, ale krásné, republiky na okraji obce, kde jsme se opět vyfotografovali a poučili o metodě jeho zaměření. A poté jsme již přes Kynice a Dobrnice (pěkně rekonstruovaný špýchar) směřovali do Leštiny, kde nás čekalo závěrečné posezení v hospůdce U černého rytíře, a závěrečných 100 m k železniční stanici. 

Opět jsme zakoupili skupinové jízdenky, nalodili se do vlaku a v dobré náladě z příjemně stráveného dne se po přestupu v Kolíně kolem 19. hodiny opět rozloučili na hlavním pardubickém nádraží.  

Zaznamenal: David Šebesta, vedoucí akce