Po pátečním večerním příjezdu do Světlé nad Sázavou bylo první starostí najít vhodný lokál pro večeři. Z vytipované Hospody U Gusty přišla odpoledne zpráva, že ten den vaří jen do 20 hodin. Zakotvili jsme tedy hned na první štaci při cestě, a to v Hotelu Česká koruna. Ani inzerát, že hledají servírku, nás neodradil. A udělali jsme dobře, protože nás obsluhoval pán, evidentně ze staré školy, jehož ochota byla milá. Na cestu do nejbližší lesní ložnice nám pak svítila čistá hvězdná obloha.

V propozicích bylo uvedeno, že v sobotu ráno půjdeme značenými i neznačenými cestami lesem tak, abychom našli žulové lomy s jednotlivými částmi Národního památníku odposlechu (o něm je mnoho informací dostupných na internetu). Ani jsem si nemyslel, že to bude takový problém. Nejprve nás ze značené cesty vytlačily mohutné polomy, které tu byly po nedávné vichřici Emma. Byly tam i tabulky se zákazem vstupu do lesa, ale předpokládali jsme, že co mělo spadnout, je už dole. Přístup k sochařským výtvorům je sice značen velmi dobře, ale jen ze strany od civilizace, kdežto my jsme přicházeli ze strany zcela opačné. Najít mezi mnoha modrými tečkami na mapě ty správné, vyžadovalo cit pro navigaci a orientaci v členitém terénu. Naštěstí jsme měli alespoň jednoho účastníka, který našel tu správnou „kančí“ stezku, která nás dovedla ke skalnímu reliéfu Ústa pravdy. Cesta k druhé části Památníku, reliéfu Bretschneiderovo ucho, už nebyla tak složitá. Poslední a nejmladší dílo, Zlaté oči, je umístěno určitě dál než 1 km po zelené směrem na Dolní Město, do kterého jsme původně nechtěli vůbec zajít. Celá tato kulturní vložka nás zdržela asi 2 hodiny proti plánu a ušli jsme taky nějaký kilometr navíc. Jedinou odměnou nám bylo, že jsme v Dolním Městě stihli otevřený krámek s potravinami právě v době, kdy prodavačka a uklízečka v jedné osobě už jezdila s hadrem po chodbě, ale pár potenciálních zákazníků ještě obsloužila.

Cestě k Sázavě už nebránilo nic. To bylo radosti, když jsme se mohli v Mrzkovicích pohoupat na zavěšené lávce přes řeku! Přesunuli jsme část sbalené energie z batohů do vlastních útrob a vydali jsme se na cestu romantickým Posázavím. I přes pokračující sklerózu se některým účastníkům vybavovaly nezapomenutelné zážitky ze sjíždění Sázavy. Muselo to být už hodně dávno, v době, kdy tehdejší aktéry ještě unesl nafukovací člun, ale zkušenost s vlečením člunu přes kameny musela být hlubokým a vpravdě nezapomenutelným zážitkem. Tentokrát bylo v Sázavě vody dost a kamenitá část řeky v oblasti Stvořidel vytvářela hlukovou kulisu, která určitě překračovala povolený hlukový limit. Naštěstí se zatím nenašel hygienik, který by to, z důvodu porušení zákona, zakázal. Cesta nás dovedla do Sluneční zátoky, místa Foglarových skautských táborů, kde byl nedávno zřízen Foglarův pomník. Už jsme potřebovali doplnit tekutiny. Proto jsme přijali pohostinnost obsluhy tamní občerstvovny. Pozdní oběd jsme stihli v Ledči na náměstí a už jsme spěchali vstříc dalším zážitkům. Měli jsme před sebou převýšení 220 m, což je na vysočinské poměry (přecházeli jsme z kraje Vysočina do kraje Středočeského) celkem dost. Po 10 km po asfaltové cestě jsme ještě za světla došli do nejvýše položené obce v okrese, do Třebětína. Zde nás mile překvapil rodinný klub pana Hatáka, kde jsme za příznivé ceny vydatně povečeřeli. Noc byla opět jasná a v lese nebyla ani taková zima.

V neděli ráno jsme si posunuli hodinky tím méně příjemným směrem a za skutečně jarního počasí jsme pokračovali. Nejprve jsme se zastavili v Tasicích, kde stále ještě inzerují sklářskou huť Jakub. Byli jsme tam tak brzy, že jsme nepoznali, zda je objekt uzavřen trvale, nebo jen dočasně. Prodejna skla ale snad ještě funguje, ale až od 10 hodin. Včerejší cestu po asfaltu jsme částečně kompenzovali chůzí po neznačených cestách, někde i volným terénem po lukách a po polích. Dalším orientačním bodem byla obec Ostrov, kde si firma LESS buduje firemní sídlo. Opravuje místní zámeček a přilehlé hospodářské budovy, ve kterých tvoří moderní kancelářské interiéry. Když jsme dál na cestě narazili ve středních Čechách na Hranice, oddechli jsme si, že už jsme v Schöngenském prostoru a nemusíme předkládat žádné doklady. Sestoupili jsme do údolí Hodkovského potoka a závěr cesty do Zbraslavic byl zase po asfaltu. Turistická značená cesta byla opatřena tabulkou „Soukromá cesta, vstup zakázán“, protože vedla k pile, v jejíž blízkosti byla výstraha ještě zdůrazněna nápisem „Soukromý pozemek, objekt střežen psy, vstup na vlastní nebezpečí“. Vzali jsme na sebe riziko a odpovědnost a cestou jsme prošli. Psi byli naštěstí za plotem. Pohled na blížící se Zbraslavice byl jako vystřižen z Ladova vánočního pohledu: vesnice na kopci s kostelem a s kostelní věží, kolem červené střechy domků. Jen sníh už tam nebyl. Sluníčko pálilo a my jsme se těšili do stínu restaurace. Tu se nám podařilo najít přímo na náměstí, takže to vypadalo, jakoby bylo vše do puntíku naplánované. Jak to všechno původně mělo být, zůstane tajemstvím organizátora.

Zdá se, že jaro bylo přivítáno důstojně, tak hlavně, aby nám vydrželo.

1. dubna 2008 (a je to čistá pravda, žádný apríl)
Slávek Čáp