Pomalu jsme sestupovali do sedla Tlstý javor, když se před námi objevil opuštěný jeep s otevřeným oknem a nedaleko medvědí stopa jak od slona. Rázem bylo po srandě, za bouchání hůlek a občasného vydávání různých zvuků jsme dorazili na Uhliarku. Tam se nám dostalo informace, že místní medvědi jsou malí a hodní a že chodí do jedné chaty na jablka.

Jablka jsme neměli a chuť se dělit s medvědem o to poslední, co jsme měli, jsme taky nechtěli. Našli jsme tedy krásný vymalovaný pokojíček (bohužel bez oken) v opuštěném rodinném domku ve druhém patře a tam jsme přespali. Samozřejmě jako první noc tak i tuto druhou jsme se zabarikádovali. Ráno nebylo počasí už tak pěkné jako den předtím. Po zledovatělé cestě jsme začali putovat do skutečného medvědince pod Veprem.

Cesta byla zledovatělá a čas utíkal. Dostali jsme se do mírného časového skluzu. V jednom místě jsem chytil špatný směr a najednou jsme byli pod hřebenem bez značky a před námi co jiného než čerstvá stopa medvěda, který šel původně proti nám a potom se schoval do roští a pozoroval divné figurky vonící špekem, uzeným, vánočním cukrovím a bůhví čím ještě. Po krátké debatě jsme se otočili a vyrazili za medvědem. Po několika metrech stopa uhnula a my jsme nakonec narazili na ztracenou červenou, po které jsme došli na Machniarku a odtud po žluté na Krátké Lazy. Tady jsme na zabezpečené verandě chaty strávili pod širým nebem Silvestra. Za zmínku stojí snad jenom novoroční projev jednoho člena výpravy, který hned po odpočítání půlnoci a před tím, než se vedoucí zmohl na svůj vlastní projev, pronesl jadrnou češtinou do ticha noci “Já se z toho posr…“. S pořekadlem “Jak na Nový rok, tak po celý rok“ jsme končili v pěkném penzionu v Michalové.

Text: KaM, Foto: VB