Plán výletu se poměrně brzy stal cárem papíru, byť začátek byl slibný. Z nádraží v Chocni jsme prošli parkem a proti proudu Tiché Orlice jsme zamířili na červenou – ta nás spolehlivě dovedla až k cukrárně v Brandýse. Ráno jsme slyšeli chválu na tento podnik, těla si říkala o občerstvení, proto jsme neodolali. Je to opravdu dobrý podnik, s příjemnými stolečky, navíc tam můžete přijímat potřebné a zanechat nepotřebné, a sortiment byl bezvadný. Výtečný byl tmavý řez s krémem a solidní vrstvou vlašských ořechů (paní přede mnou si nechala zabalit 4 kousky a vynášela je do nebe, tak kdo by odolal, že? – a přiznávám, že to bylo mňamózní). Všichni jsme pookřáli a začali se drápat na zříceninu místního hradu. S modrou značkou to bylo trochu zamotané, byly tam nějaké zatřené a procházející domorodec nás nasměroval ve shodě s těmi bývalými značkami. V ten moment se plán zhroutil jak Kaplického Národní knihovna. Octli jsme se v Kališti a místní nám upřímně nedoporučili jít po značce, kde je značný sklon a bahno, a tak jsme to vzali cestou na Orlické Podhůří-Rviště. Určitě jsme překročili bludný kořen, motali jsme se všelijak, málem došlo na Hejkala, ohnivého muže a vodní víly, které by nás utancovaly až… — ale vzalo to lepší konec, vyšli jsme ve vesnici Rozsocha. Naštěstí jsme ji na mapě našli a s pomocí orientačních cedulí nabrali správný směr. Mlha a mrholení způsobily změnu plánů, stali jsme se cyklisty bez kol a vzali za vděk cyklotrasou 4046. Ve Rvišti nám přecházel zrak nad všemi modrými značkami, našli jsme tu směrem na Hůrku i nečekanou po silnici do Dobré Vody (a taky zpět do Brandýsa). Urousaní a umolousaní jsme ocenili asfalt, přes Dobrou Vodu jsme pokračovali až k odbočce na Říčky. S heslem „Modrá je dobrá“ na rtech jsme vyšli na kopec, pokochali jsme se přírodou a sestoupili jsme mezi zahrádky v Ústí nad Orlicí. Ďoura mezi vlaky po 16. hod a dalším o půl sedmé nám značně zkrátila posezení v Avionu, nicméně stihli jsme rychlé občerstvení a nakonec i rychlík v 16.09.

Tak co nám zbylo z plánů? Začátek a konec cesty souhlasily, přes mlhu a mrholení přece jen byly vidět různě vybarvené stromy a keře, a tak dobré duše turistických přátel říkaly, že to byl hezký výlet. Byl – když se člověk řídí myšlenkou „Jaký si to uděláš, takový to máš“, vzali jsme počasí jako realitu a radovali jsme se z toho, že můžeme chodit hezkou přírodou.

Ale pro příště by nějaké Sluníčko nezaškodilo.



28. října 2007 Vladimír