Motoráček ze Svitav do Žďárce nás vyložil u budky v lese a doprovázeni řečnou babkou jsme vyrazili blátem na vesnickou asfaltku. Bylo nás šestnáct, ale hned ve vsi byla zaznamenána ztráta: fotograf Vladimír zapomněl ve vlaku stativ! Zastavili jsme se u novorománského kostela, na starém pomníku na hřbitůvku jsme si přečetli původní jméno obce Blumenau, prošli zříceninou statku — a pak jsme trávili čas před obecním úřadem u telefonní budky, z níž se Vláďa marně snažil dovolat na dráhu do Žďárce, aby ztrátu nahlásil...

Přeskočili jsme potok, minuli zbytek závěje v úvozu, překonali suchou louku s ornamenty myších steziček a po zapomenuté cestě (podle mapy to měla být značená cyklotrasa!) jsme zapadli do lesa. Asfaltovaná silnička se zledovatělým sněhem nás přivedla k potoku do údolíčka, kde bylo ještě sněhu nad kotníky a uplouhaný terén kousek dál svědčil o nedávné velké vodě. Za naučnou tabulí „Sněženky ve Vysokém lese“ se ty kytičky začaly opravdu objevovat k velké radosti všech přítomných fotografů. Nejprve jednotlivé trsy mezi ostrůvky sněhu, pak větší plochy — a nakonec nečekaný, neuvěřitelný pohled: celé ploché dno údolíčka jeden souvislý bílý koberec kvetoucích sněženek!

Asi po kilometru ta nádhera skončila, vyšli jsme na louku na styku tří údolí a tam, na hromadě klád u nového kříže, nastala vytoužená situace, v oddíle výkonnostní turistiky tradičně nazývaná „prosluněný palouček“: mohli jsme tady konečně, i když mírně opožděně, oslavit životní jubileum významné turistky (a členky výboru) Dáši. Kdo se výletu nezúčastnil, o mnoho přišel: nejprve se podával kalíšek „ohnivé vody“ a pak do kelímků svařák, čtvrt litru na osobu (tedy v průměru, samozřejmě). Ze všeho nejpříjemnější ale byla ta hodinka naprosté pohody pod modrým nebem v zapomenutém koutě bývalých Sudet.

Posilněni a odpočatí jsme zdolali strmou lesní stráň, pak suchou oranici a louku a vkročili do druhé části Vysokého lesa. Milá měkká travnatá cesta nás dovedla na silnici a ta po kilometru do údolí Jalového potoka, který se tak nazývá proto, že po většinu roku je suchý. Tentokrát ale vůbec jalový nebyl, jarní vody v něm hučely a po pár stech metrů se najednou ze své strouhy rozlévaly po celé šířce údolí. Vneslo to trochu zmatek do našich řad, zejména když někteří při hledání průchodu zapadli do naplavené hlíny. Nakonec to ale většina vyřešila jednoduše a prostě po vzoru našich předků: není-li most, jistě je brod. Zuli a svázali jsme boty a spokojeně kráčeli po kamenitém či travnatém dnu po proudu až do místa, kde bylo možno vykročit na čistou louku. V teplém dni to bylo příjemné osvěžení — umýt si nohy na túře není nikdy na škodu.

Srnčí stezkou jsme vystoupali na hranu údolí a pokračovali lesními cestičkami, zatímco pod námi se střídaly bystřinné a jezerní úseky Jalového potoka. Ještě dvě kuriozity jsme zhlédli: březový lesík, po sněhové kalamitě polehlý jak lán obilí, a lůmek, zpola zavezený vesnickým odpadem, porostlý fialovým kobercem podléšek. Pak už následovala vozová cesta podél plotu radiokomunikačního střediska Pohodlí a dál přes louky kolem Nové Vsi do Čisté. Dlouhatánská vesnice v údolí Loučné plynule přešla v Benátky a ty v Litomyšl, kde jsme konečně narazili na hospodu — osvědčené „Slunce“ na náměstí.

Ochotná obsluha, slušný výběr jídel a vytoužené pivo byly stylovým zakončením vydařeného výletu, který byl prvním výtěžkem loňského čundru OVT „Čarodějnice na Svitavsku“. (Tím druhým bude zářijový zájezd „Vysočinou trochu jinak“.) Když jsme pak loudavým krokem odměřovali poslední ze čtyřiadvaceti kilometrů k nádraží, spatřili jsme to, co jsme po celý den nepotkali: turistické značky!
(Chl-)