Šest členů TKSP, kteří buď měli sněhu za celou zimu málo, nebo se chtěli na vlastní oči přesvědčit, jak se jaro ujímá vlády, se tedy vydalo v pátek 24. března směrem na Doksy. Protože jsme tušili, co nás o víkendu čeká, šli jsme se ještě večer posilnit do hotelu Grand v Doksech. Ještě, že jsme měli na večeři rezervovaná místa, protože chvíli po nás zaplnili sál němečtí důchodci, kteří zde zřejmě pomáhali turistickému ruchu a trávili tu několik dní. Místní umělci střídali písně české i německé a iluze předválečných Sudet byla dokonalá.

Po večeři nám nezbylo, než vyrazit do přírody a potmě hledat místo na přenocování. Ještě v obci jsme nastoupili na cestu plnou sněhu. Po pár kilometrech jsme po značené cestě došli pod vyhlídkovou skálu Králův stolec. Příští ráno jsme se chtěli přesvědčit, kam je z této vyhlídky vidět, proto jsme se uložili ke spánku v sedle pod skálou. Bylo tu asi 10 cm sněhu, který bylo možno odhrabat, ale pod ním pak byla ledová vrstva, do které se jen obtížně zarážely kolíky pro upevnění bivakovacích stříšek. Na přenocování na sněhu jsme byli všichni dobře vybaveni, a tak jsme nabrali dostatek sil pro další celodenní putování zasněženou krajinou. Nedlouho po vyhlášení budíčku jsme měli sbaleno a zdolávali jsme první jarní skálu, Králův stolec. Protože byla částečně obalená ledem, jistili se někteří použitím nesmek.

Málo udržovanou silničkou, na které byla také ještě vrstva sněhu, jsme se dostali až pod skalní terén Hradčanských bučin. Jen jedna až dvě stopy svědčily o tom, že se sem v tomto období moc nechodí. Nejprve jsme vystoupali Velkou kraví roklí mezi pískovcovými skalami ke staré Dělové cestě. Starého sněhu bylo tak po kotníky, cesta byla všude schůdná, jen o něco fyzicky náročnější. Slibované dešťové přeháňky nebyly silné, na ochranu před vodou stačil jen deštník. Modrá turistická značka nás vedla krásným členitým skalním terénem, takže jsme mohli obdivovat jak samostatné skály, tak skalní stěny, kterým na kontrastu přidávaly zbytky sněhu. V čas oběda jsme došli do Hradčan, k Hradčanskému rybníku. Obvykle zde touto dobou již funguje občerstvovna trampského stylu Osamělá hvězda. Letos se ale provozovatel ještě nestačil vzpamatovat po zimě. Museli jsme proto poobědvat z vlastních zásob pod dobře větraným přístřeškem před obecní prodejnou, která již byla tou dobou zavřená. Pamětníci mohli konstatovat, jak se do těchto oblastí, dříve vojensky uzavřených, postupně vrací civilní život.

Pro další cestu jsme si zvolili přece jen pohodlnější silničku, která obchází skály po severní straně, abychom se dostali k místní raritě, Skalní bráně. Je to jedno z největších skalních oken v Čechách. Část území v této oblasti je stále nepřístupná, protože tu je oplocená obora. Dříve zřejmě sloužila k loveckému povyražení armádní generality. Tabulky na plotě a na vratech hlásají, že obora je majetkem Vojenských lesů. Zřejmě se na účelu obory moc nezměnilo. Pro turisty to ale znamená, celou oboru obejít. Po celodenním pochodu po sněhu a ledu jsme řádně unaveni dorazili do Starých Splavů, do již dříve prověřené hospůdky Na Rybníčku. Dosyta jsme se najedli a doplnili tekutiny a rázem jsme ožili. Mohli jsme se tedy vydat na cestu k noclehu. Změna stavu a nálady musela být skutečně viditelná, protože paní hospodská při loučení prohodila: „Až zase budete potřebovat zachránit život, tak se zastavte!“ Před námi bylo ještě několik kilometrů mírného stoupání sněhem lesní cestou k Braniborské jeskyni. Podle znalců místních poměrů to byla naděje na suchý nocleh, protože se jedná o skalní převis, který využívali k úkrytu obyvatelé již v 18. století. Při příchodu na místo jsme zjistili, že převis je trampy asi hojně využíván, protože vše bylo pro nocleh připraveno, dokonce i ohniště a dřevo. Naštěstí ještě nabídka ubytovacích míst převyšovala poptávku a my jsme si mohli vybrat podle chuti.



V neděli ráno nás čekaly dvě zprávy. Obě byly špatné. Začalo období letního času, čímž se noc zkrátila o jednu hodinu. My jsme si to ale příliš nepřipouštěli. Jen poledne přišlo nějak dříve. A druhá zpráva byla, že předpověď počasí se vyplnila a déšť zesílil. Naštěstí už nám do cíle nezbývalo více než 10 km. Prošli jsme Černou roklí a Selskou roklí, přičemž okolními krásami pískovcových skal jsme se již tolik nekochali, ale snažili jsme se s deštníky a pláštěnkami dostat se co nejdříve do hospody. Rozhodnutím vedoucího výpravy, abychom si hospodu zasloužili, jsme šli neznačenou cestou podle azimutu. Protože jsme byli vybaveni mapou s měřítkem 1 : 25 000, ukázala se zvolená zkratka sice obtížnější, ale ne, jak by čtenář očekával delší, ale přece jen kratší. Závěrečný úsek po silnici do Doks už byl v otevřené krajině za silnějšího deště, což nám pomohlo, abychom do nejbližšího motorestu došli s čistými pohorkami. Obsluha nás přivítala vlídně, i když dva dny prožité v přírodě a ve vlhku na nás asi byly znát. Mohli jsme konstatovat, že i místí štamgasti jsou dobře vychovaní. Přestože jsme jim zřejmě zasedli jejich oblíbená místa, nic neřekli a vrhli se na ně až po našem odchodu.

Tradiční akce Vítání jara bývají obvykle obtížné a mezi turisty z OVT se o nich šíří historky na úrovni rybářské latiny. Nevím, zda letošní akce vejde do historie, protože hlavní zdroj lidové slovesnosti tentokrát nebyl přítomen. Jedno je však jisté. Jaro bylo přivítáno tak intenzívně a s takovým nadšením a očekáváním, že se samotnému Jaru zželelo turistického národa a rozhodlo se, že se Zimou musí být již konec. Udělalo to ale tak rychle, že od následujícího dne nastoupily téměř letní teploty, začalo tát na horách a přišly záplavy. Příští Vítání jara by mělo být přece jen trochu střídmější.


Slávek Čáp