snadno našla místa k sezení (Pardubice byly výchozí stanicí) a my s napětím sledovali přírodu za okny. Za Chocní začalo sněhu přibývat a za Brandýsem nám tuhl úsměv na tváři. A co teprve, když jsme v Ústí přesedli a vlak začal šplhat do výšky k Letohradu. Nicméně na Václavském náměstí v cukrárně to bylo fajn a nálada byla dobrá i při stoupání mezi zámeckým parkem a hřbitovem na Kopeček.

Z hřebínku byl krásný výhled na město i okolní kopečky, cestička po červené značce byla prošlápnutá a svět vypadal dobře. Před usedlostí Pustiny se k nám přidal krásný huňatý pes a pletl se nám pod nohy, nechal se hladit a provedl nás kolem krav ve výběhu. Za Pustinami již cesta nevypadala příliš používaná a Zima začala cenit zuby. Hůř bylo na rovinkách, na svazích byl sníh sesedlý a bořili jsme se méně. Za lesem jsme vyšli na silnici a pevná zem pod nohami nás potěšila. Červená šipka v Písečné nás poslala ze silnice na zavátou cestu a pak na louku. Tam se ukázala diskriminace podle pohlaví. Ženy se bořily po kotníky a jen zřídka hlouběji, skoro každý můj krok končil zabořením po kolena. Humorné situace nastávaly, když se probořily obě nohy, to i tělo končilo ve sněhu, což je peřina měkoučká, ale nějak těžko se z ní vstává.

Lahůdkový úsek měřil naštěstí jen několik stovek metrů, ovšem stál dost času i sil. Bylo nám líto, že s sebou nemáme produkty lidského důvtipu – šli jsme kolem stop sněžnic, které byly otisknuté jen do hloubky 2 až 3 cm tam, kde my zahučeli až ke kolenům. (Je to prosté, milý Watsone). S úlevou jsme uvítali Žampach a cedule „Restaurace 200 m“ v nás vzbudila libé představy. Vývěska na hospodě hlásala, že slouží jen lidem z penzionu, a navíc bylo zamčeno. Vzali jsme zavděk lavičkami pod střechami domků chráněného bydlení klientů sociálního ústavu, neboť začalo pršet, a potěšili jsme žaludky svými zásobami.

S hlavami nad mapou jsme uznali, že nebudeme riskovat další propadání do hlubokého sněhu, a s lítostí jsme vykročili po silnici a přes nekonečnou vesnici Hnátnice zamířili na stejnojmennou vlakovou zastávku. Na cedulce hospody jsme přečetli otvírací hodinu od 16, ale vzali jsme za kliku a měli jsme štěstí. Museli jsme vypadat dosti zbědovaně, protože prosba o horké nápoje byla vyslyšena. Naštěstí ve 14 hod začínala schůze a my do té doby dokázali těla uspokojit čajem. V mnohem lepší náladě jsme došli na zastávku, v 14.57 jsme odjeli do Ústí a v 15.15 nás brněnský rychlík unášel do Pardubic. Přejeli jsme nečekaně brzy již v 15.48, ovšem při sobotním počasí nám to bylo líto jen málo.

Cestou jsme vzpomínali na nedaleké Třebovské stěny (v listopadu či v červnu, to je jedno) a napadlo nás, zda tato krásná místa nejsou maličko zakletá. Snad se někdy podaří zlomit kletbu a vychutnat si tento kout v plné kráse.

Sněžný muž Vladimír
26. 3. 2006