Před povinnou přestávkou (vyšla pod hrad v Sümegu) nás déšť dohání podruhé a zůstává pak naším věrným průvodcem po trase kolem Blatenského jezera na jih. Už je zřejmé, že 300 maďarských kilometrů na bivak plánovaný v pohoří Mecsek neujedeme, ale štěstí nám přeje: za obcí Böhönye se na sklonku dne, v prodlevě mezi přeháňkami, ukládáme v lese, který zde již není akátový, ale "normální" smíšený. V noci je bouřka, vítr, padají větve a na blízké hlavní silnici č. 61 je čilý provoz — ale první nocleh jsme "uhráli" beze ztrát. A to hlavní: řidič Ruda tím není nijak vyveden z pohody.
Ráno pokračuje trapné ploužení se východním směrem — přes Kaposvár, Dombóvár, Bonyhád a Szeged na přechod Nagylak/Nădlac. Tady rázem poznáváme, že jsme už na východní hranici Evropy a vstupujeme do "Asie": Třebaže není víkend, před přechodem je kilometrová fronta nejprve u maďarské a pak rumunské celnice, vyhrazení pruhů pro autobusy, občany EU atd. nikdo nerespektuje, rumunští policisté datlují všechny údaje z pasů do počítačů… Trčíme tady skoro čtyři hodiny a netřeba připomínat, že nás opět dostihuje déšť. Kýžené rumunské hory jsou teď vzdáleny celý den jízdy, kdepak plánovaný bivak pod Predealem! Ještě že trasu známe od loňska: jedeme na osvědčené místo na břehu Maroše u vesnice Ilia — jenže letos je tu spousta komárů.
Teprve třetí den, v pátek, přijíždíme k cíli. Na Predeal to ale místo přes Brašov bereme přes Zarnešť, abychom zjistili, co je pravdy na zprávách o neprůjezdnosti silničky k chatě Plaiul Foii; trasa je ale v pořádku. Navíc objevujeme dobré místo, kde bude moci řidič nocovat, zatímco my budeme kdesi nahoře v pohoří Bucegi. Konečně tedy sjíždíme do Sinaie, královské zámky ignorujeme (není čas) a pokračujeme vzhůru k hotelu Alpin na kótu 1400 m. Bereme výbavu na přechod s jedním bivakem, opouštíme rušné místo plné aut a souběžně s lanovkou stoupáme do hor, budovaných zde nejrozmanitějšími slepenci, vypadajícími úplně jako beton. Jenže u chaty Mioriţa, 1987 m nad mořem, jsme na hranici mraků, vytrvale pohřmívá a déšť je na spadnutí. Děláme jediné rozumné: vstupujeme dovnitř. Vůbec nikdo tu není, marně vyhlížíme nějaký personál. Venku se zatím přivalila bouřka se vší parádou, vichr řádí a ze střechy se hrnou metráky krup.
Objevuje se mladík, který trochu mluví anglicky, a tak dostáváme turistickou noclehárnu v přístavku — palandy pro dvanáct lidí, záchod, teplá voda teče, ústřední topení hřeje, na dlážděné podlaze vaříme. Ráno je starý chatař u vytržení, když dostává deset euro, zatímco pro nás je těch 40 korun na osobu směšných, vždyť v Česku za spaní na podlaze tělocvičny se dnes chce klidně 35!
Pokračujeme na vrchol Furnica (2103 m) s vojenským objektem a za údolím stoupáme rezervací kosodřeviny u chaty Piatra Arsă až na chatu Babele (2200 m), pojmenovanou podle přírodních výtvorů, slepencových "bab" okolo, podobných kokořínským Pokličkám. Terén svými planinami a skalními srázy připomíná poněkud Dolomity, místy ještě leží včerejší kroupy, slunce se střídá s chuchvalci mraků. Na nejvyšším vrcholu pohoří Omu (2505 m) odpočíváme v chatě u piva — a pak nás čeká už jen sestup o dobrých 1700 metrů. Nejprve je to pohodlná stezka po pastvinách, pak ale následuje soutěska Gaura s několika prekérními místy, zajištěnými roztřepenými ocelovými lany.
Ošemetný sestup konči na pastvinách, další cesta vede lesem — ale přichází zase déšť s obvyklou bouřkou. Překvapením je také nečekaný blátivý výstup na lesní hřebínek, ale pak už opravdu jdeme jen a jen dolů, je to "pochoutka" pro naše kolena. Po mnoha hodinách kluzkého sestupu přicházíme na lesní silničku a do první osady, kde nám sám od sebe zastavuje domorodec s autíčkem, holky lezou dovnitř a pět mužských na otevřenou korbu, v dešti se ve stísněných pozicích vezeme asi deset minut, šli bychom to určitě aspoň hodinu. Končíme u hotelu Bran, tam stojí náš minibus, platíme plechovkami piva a aniž se staráme o hlavní atrakci obce, "Drákulův" hrad Bran, odjíždíme za stálého deště na vyhlédnuté pastviny u potoka nad městečkem Râşnov (Rosenau). Bouřka se válí po kopcích, stále prší, voda v říčce stoupá, nálada klesá. Už je jasné, že ze strmého vápencového hřebene Králova kamene (Piatra Craiului) nebude zítra nic.
Ráno balíme za deště a odjíždíme do nedalekého Brašova (Kronstadtu), historického centra německých osadníků v Transylvánii. Prohlížíme si staré město obklopené hradbami (gotický kalvinistický "Černý kostel" je v neděli nepřístupný) a v internetové kavárně studujeme předpovědní synoptické mapy: Moc nadějně to nevypadá, ale od západu se dá během několika dnů čekat menší díra v oblačnosti, takže se rozhodujeme jet jí vstříc a pokračovat v nižších horách, než je plánovaný Fagaraš s kopci nad 2500 metrů. Může to ale být docela dobrodružné — máme s sebou jen "turistickou a silniční" mapu Západních hor v měřítku 1:200.000 (s vrstevnicemi po 100 m), navíc v maďarské mutaci (Az erdélyi Szigethegység) — nějaké turistické značené cesty na ní jsou. A tak sbohem, Piatro, Papušo a Fagaraši, sbohem Transylvánské Alpy!
V Sibini (Hermannstadtu) navštěvujeme největší rumunský skanzen v Dumbravském lese — za asi 80 Kč vstupného je tady k vidění ohromné množství dřevěných objektů zasazených do víceméně autentického prostředí. V popiscích ale postrádám údaj, z kterého roku ta která stavba pochází — po jistých zkušenostech z rumunského venkova mám podezření, že "staré" chalupy a mlýny (včetně větrných) klidně mohou být z první poloviny 20. století. Pak odjíždíme přes Sebeş a Aiud na děravou silničku známou z loňska, ve vsích Livezile a Poiana Aiudului z ní ještě odklízejí bahno po včerejší záplavě. Končíme nad Vališoarskou soutěskou na pastvince mezi rozbitou silnicí a kalným potokem, nad námi se tyčí vysoké vápencové stěny, je to půvabné tábořiště s minimem kravinců.
V noci pochopitelně opět prší, voda v potoce stoupá — známý obrázek. Prší ale i ráno, a tak rezignovaně pokračujeme v ležení. Teprve k poledni se dají stříšky sbalit a jedeme do údolí velké řeky Arieš, tam pak z vesničky Ocoliš blátivou cestou od osady Runc, asi 480 m n. m. To už jsme v pohoří Gilău, součásti sedmihradských Západních hor (Munţii Apuseni). Po značce modrý trojúhelník stoupáme nejprve vápencovou soutěskou po pěkné lesní cestě, pak asi dva kilometry přímo korytem potoka a nakonec serpentinami ve skalnatých srázech na vrchol Scăriţa (1382 m). Je tu místy mrtvý les — výsledek socialistického budování metalurgického průmyslu v podhůří. Za vrcholem, kde jsme už čekali pastviny, se najednou ocitáme na hraně ohromné kotliny s vápencovými stěnami a věžemi, stezička nad srázy se proplétá mezi skalkami a jalovci. Teprve pak přicházíme na vytoužené pláně a za dalším travnatým návrším je v úžlabí dobrý pramen, konečně bivakujeme na klidném tichém místě, na "Králově planině" asi 1300 metrů nad mořem, vysoko nad osadami a daleko od stád dobytka. Noc je hvězdnatá, první bez deště.
Ranní slunce zlatí oblaka a okolní kopce, v údolí a na protějších stráních jsou původní chaloupky a seníky s vysokými doškovými střechami, vše opravdové a funkční, žádný skanzen. Opouštíme spoře značenou stezku (modrý kříž) a rádi bychom natrefili vozovou cestu, která podle mapy vede na bezlesý hlavní hřeben, ale to je iluzorní, prostě stoupáme a stoupáme dobře projetou dřevařskou trasou co nejvýš a pak sotva znatelnou starou pěšinkou, nakonec prolézáme houštím smrčků a plazivých jalovců (ty zde nahrazují kosodřevinu), až jsme na polaně s nevídaným množstvím borůvek. Po nasycení pokračujeme vzhůru loukou kolem starých napajedel na skalnatý vrchol Pietrele Mărunte ("Drobné kameny", 1735 m n. m.) s kruhovým rozhledem a stále bez cesty i značení postupujeme hřebenem k jihozápadu. Brzy je zřejmé, proč tudy stezka nevede: překonáváme několik ukázkových vrchovišť, kde se propadáme do pohledných polštářů mechů — zastavit se nelze, jen stále vpřed a pryč!
Konečně přicházíme na vozovou cestu, v místních poměrech přímo silničku, značenou červeným pásem. Je podél ní elektrické vedení na další kopec Muntele Mare ("Velká hora", 1826 m), kde je radarová stanice, kvůli níž turistická značka obchází vrchol velkým obloukem. Podstatně horší, rozježděnou cestou míjíme lesnaté návrší Prislop (1729 m) a u vcelku čistého napajedla nabíráme pitnou vodu. Vystupujeme na hřebínek a hledáme závětří — končíme za lesíkem u skalek Piatra Grošilor (1756 m), bivakujeme dílem v jalovcích, dílem na pastvině — Jiří s Mílou odhánějí krávy. Ležení je pohodlné, noc je opět jasná — ráno nás pak překvapuje ledový povlak našich stříšek a zamrzající voda v lahvích.
Doliny pod námi jsou zality mlhou, nenáročným terénem s malými výškovými rozdíly pokračujeme kolem letních pasteveckých osad. Slunce pálí, na holém vrcholu Balomireasa (1632 m) svačíme a kocháme se dalekými rozhledy na sopečné i vápencové kopce. Definitivně zde opouštíme turistické značení a sestupujeme členitým hřebenem hlavní lesní cestou k jihu, přicházíme do osad roztroušených po stráních, kde podle všeho žijí už jen staří lidé se svým dobytkem — obrázek, který možná za deset let zmizí. Po nekonečném sestupu jsme na silnici v údolí řeky Bistra v osadě se srozumitelným jménem Valea Bistrii. Je tu vytoužená hospůdka, lahev výborného piva Ursus přijde na našich asi 16 Kč, má 5 % alkoholu a po čtyřech kouscích je každému nadmíru dobře. Po hodince přijíždí Ruda a přesouváme se asi 40 km po hlavní silnici č. 75 klikatým údolím Velkého Arieše přes Câmpeni vzhůru do obce Gârda de Sus, kde odbočujeme do soutěsky Ordâncuşa, jíž vede sešlá asfaltová silnička. Místo na bivak nalézáme na paloučku u lesní cesty za brodem stejnojmenného potoka, máme možnost pořádně se umýt v čisté vodě.
Ráno balíme jídlo na tři bivaky a čtyři obědy a Ruda nás vyváží po kamenité "silnici" asi do 1000 m n. m., pokračujeme po ní dál do osady Sfoartea, kosí se tu tráva a suší seno jak před věky. Někde vlevo od nás má po hřebeni vést značka modrý pás, ale na sedle je jen stará zrezivělá směrovka a žádné značení, stoupáme tedy dál hlavní vozovou cestou (kousek ještě podél elektrického vedení) k další osadě a pak ještě k jedné, kde podle mapy už nemá být nic (ani ta cesta), potom přicházíme na hliněnou silničku spojující Poianu Horea a Ic Ponor. Zastavujeme u pramene a vzápětí přijíždí povoz s nákladem prken, s jedním koníkem vpředu a dvěma chromými vzadu, dědek s klukem plní spoustu dvoulitrových PET lahví a sypou je do pytle — teď tedy víme, jak je to s pitnou vodou v oněch letních pasteveckých osadách. Na vrcholu stoupání polní výrobnu prken vidíme: dieselagregát a dvě pásmové pily. V každé osadě se staví nové boudy.
Přetínáme ohromnou travnatou kotlinu s pasoucím se dobytkem a koňmi a na dalším sedle, pod vrcholem Bătrâna, přicházíme konečně na značku modrého pásu. Kolem skalnatého závrtu docházíme k jedinému prameni, zakreslenému na mapě; tábořiště by tu bylo skvělé, ale voda bohužel jen kape. Kromě toho je ještě dost brzy, pokračujeme tedy mezi stády ovcí (hlídanými hodnými psy) až k turistické chatě Padiş, kterou známe z loňska. Těšíme se na veliké klobásy — letos jsou ale už poloviční za stejný peníz, jen to pivo je jako loni. Bereme vodu z kohoutku, u potůčku Gârjoaba pod chatou přidáváme své tři bivakovací stříšky k asi desítce stanů motorizovaných turistů. Přichází místní ježibaba a nabízí pochybné mléko.
Ráno poprchává, nicméně vyrážíme na další cestu. Značenou stezkou známou z loňska jdeme mezi pasoucími se koňmi typickou krasovou krajinou plnou závrtů a s ponorem "našeho" potoka. Za hřebenem na polaně Ponor nejprve obdivujeme mohutnou vyvěračku, pak říčku brodíme a po kilometru sledujeme její opětný zánik v soustavě ponorů — děr v bahnitém dnu. Po zoufale blátivé stezce překonáváme další hřbítek a za lesní silničkou sestupujeme (pochopitelně v dešti) k největší zdejší atrakci, "Ponorným hradům", jak zní nepřesný překlad názvu Cetăţile Ponorului, což je soustava tří propastí s nejvyšším portálem jeskyně v Rumunsku (73 m) a s ponornou řekou. Do první propasti sestupujeme roklí po stezce zajištěné lany mezi skalní stěnou a hučícími kaskádami (loni zde vůbec žádná voda netekla!). Druhou, do níž je třeba překonat zajištěný sestup, potok a výstup suťovým kuželem, letos vynecháváme. V třetí propasti obědváme a zatímco se nadšený geolog Franta vydává k podzemní řece, přečkáváme pod převisem další dešťovou přeháňku. Nepříjemným kluzkým a sypavým terénem vystupujeme o 120 m na úroveň okolního lesa a stezkou po hraně propastí (se čtyřmi "balkony", shnilými vyhlídkovými můstky) odcházíme do méně dramatické krajiny — na vyzkoušené tábořiště La Grajduri ("Stáje"). První zastávka je u kiosku s pivem, zeleninou a jinými lahůdkami.
V sousedství nějaká stanařka zpívá, ječí a pak brečí dlouho do noci, my zas naopak vstáváme ráno o páté našeho času (tj. v šest rumunského) jako první. Zásoby máme ještě na jedno nocování, ale pokusíme se — s pomocí té mizerné mapy — dojít už dnes k našemu vozidlu. Stoupáme lesem na hřeben na dálkovou červeně značenou trasu, která by nás k němu měla dovést. První atrakcí je podzemní ledovec Focul Viu ("Živý oheň"), do jeskyně je však zákaz vstupu, schody jsou zřícené a pod ledovým srázem číhá propast — odvážní fotografové se pokoušejí něco zachytit od vstupního otvoru. Pak klesáme a klesáme do údolí říčky Galbeny, na jedné z polan sušíme stříšky mokré z ranní rosy. Přicházíme na Poianu Florilor a bereme vodu na pití — také až sem lze dojet autem; pro nás to je možné místo třetího bivaku, kdybychom snad chtěli prolézat soutěsku Galbeny, kterou jsme loni vynechali. Nemáme však s sebou lano potřebné na nebezpečné místo a krom toho se zdá, že včerejší Cetăţile Ponorului všem stačily.
Značenou strmou zkratkou přicházíme na lesní silničku (lemovanou betonovými sloupy se strhaným vedením), po níž jdeme dlouhé kilometry v úbočí, za krátkým prudkým výstupem navazuje zarostlá serpentinová cesta kolem starých štol — bůhví, co zde před dávnými lety ve vápenci kutali; nás však zajímají spíš současné borůvky. Za sedlem Štirbina je konečně zas pěkná karpatská krajina — pastviny, starý les, osamělé stromy. Pak se před námi otvírá ohromná prohlubeň zasahující až do protějšího kopce, kterou jsme nejprve považovali za lom, je to však chráněný přírodní výtvor Groapa Ruginoasă ("Zrzavá jáma"), nejpůsobivější rumunská strž široká asi 500 metrů a hluboká přes 100 metrů, pouhý vstup na její okraj budí hrůzu. Záhy odcházíme dolů po frekventované stezce polanou, lesem, balvanitým srázem a údolíčkem potoka, až jsme na silnici v turistickém (zejména zimním) středisku na sedle Vârtop (1160 m), je tu směs domů, chat a hotelů od pěkných starých dřevěných přes šeredné socialistické až po právě dokončované nevkusné "disneylandové". Za sedlem stojí náš vůz a Ruda nás odváží pod vesnici Ariešeni na tábořiště u řeky, které vyhlédl cestou nahoru. Dobré místo s vydatným pramenem a opět s možností věnovat se hygieně.
Neděle není vhodný den na jízdu přes dvoje státní hranice, a tak se vydáváme na poslední, odpočinkový přechod nalehko na patrně nejvyšší kopec Západních hor, který jsme sledovali z rozhledových míst již několik dní. Vracíme se minibusem na Vârtop a dokud červená značka sleduje pohodlnou lesní cestu, stoupá Ruda s námi (pak se vrátí a zajde se podívat na Zrzavou jámu). Nad lesem přicházíme na krásné vyhlídkové planiny, široký travnatý hřeben má několik sedel a vrcholů, tím posledním je náš cíl, Velký Bihor (Bihor Mare, Nagy Bihar), 1849 m n. m. Je na něm televizní věž, obvyklý nepořádek a občas taky mraky, které se střídají se sluncem a s výhledy. Sestupujeme na druhou stranu po červené a modré značce (na mapě je nemáme) podle sloupů bývalého vysokého napětí (v zemi je čerstvě zakopán kabel), pak jsme opět na slušné hřebenové cestě pastvinou a lesem. Na sedélku odbočujeme na vozovou cestu do Crištioru, navrženou podle mapy, a ona je modře značená! Směrovky či rozcestníky samozřejmě nikde žádné, takže nevíme, kam vlastně značka vede. Modrá barva je však všude kolem nás: kvanta ohromných borůvek! Tomu se odolat nedá a ani nesmí!
Kvalitně štětovaná cesta je jakousi starou silničkou, která zřejmě kdysi měla nějaký strategický význam. Vine se v nekonečných serpentinách, které modrá značka zkracuje po hřebínku s množstvím brusinek; víme, že ze silničky nesmíme natrvalo odbočit doleva, protože bychom přišli do jiné doliny. Značku tedy necháváme být a po výstupu z lesa se orientujeme podle hor a údolí — jdeme určitě správně. Po sestupu k potoku už vybíráme krásná bivakovací místa, kam by Ruda mohl ještě dojet, pak ale začínají jednotlivé chaloupky a obtížně průjezdné úseky cesty. Když přicházíme na křižovatku, kde odbočuje silnička do Horního Crištioru, Ruda právě přijíždí. Perfektní souhra! Bivakujeme na pastvině nad soutokem, po mírných úpravách se dá v potoce parádně ležet — nic nám nechybí. Poslední noc v Rumunsku ruší jen neodbytné cinkání zvonce pasoucího se koně.
Ráno vyjíždíme z hor na děravou hlavní silnici č. 76 (E79) a marně sháníme předepsanou silniční nálepku — ta první sedmidenní je dávno propadlá. V Beiuši nás posílají od pumpy na poštu a tam zas opačně, a když není k mání ani v Oradei, vzdáváme to v naději, že z toho nebude na hranici mastná pokuta. Přechod Borš/Ártánd je o poznání modernější a jde to tu na místní poměry překvapivě dobře, ztrácíme sotva hodinu; překvapuje, že po "vjezdu do Evropy" nás sto metrů za maďarskou pasovou a celní kontrolou znovu lustrují maďarští policisté! Ve vsi Ártánd pak Jirka s Helou nakupují chleba a sýr pro věčně hladové holčičky — a už se zas ploužíme tou sedmdesátkou po perfektních a rovných silnicích Velkou nížinou uherskou. Jenže mezi Debrecínem a Miškovcem je téměř celý úsek v opravě, mostů půlka, jinde se bagruje, frézuje či asfaltuje, samá třicítka, semafory nebo cikánští kluci-regulovčíci s mobily. Trasa, která měla být nejkratším a nejrychlejším průjezdem z Rumunska na Slovensko, je úděsně pomalá — vědět to předem, jedeme přes Hortobágy, Eger a Salgótarján do Fiľakova.
Konečně jsme na přechodu Bánréve/Kráľ — a už zase prší. Při večeři v Tornaľe, kde je zřejmě jediná toho jména hodná restaurace v širokém okolí, přímo leje a pak za stálého deště jedeme po "naší" silnici č. 50 přes Rimavskou Sobotu a Detvu. Je čas přenocovat — ve Zvolenské Slatině odbočujeme na Zolnou a k lesům Poľany; nepůjde-li to u této silnice na Banskou Bystrici, máme v záloze vedlejší směr Hrochoť. Připraveným štěstí přeje — objevuje se odbočka do lesa, tam palouk s loveckou chatou, která má pod střechou verandu. Je to sice beton, ale stále lepší, než v dešti stavět stříšky mokré ještě od rumunské rosy. Šest se nás tam jakž takž vejde, dva ("páni docenti") si stelou za chatou v dřevníku, Ruda spí — jako ostatně po celou expedici — ve svém voze.
V úterý ráno pokračujeme do Bystrice a pěknou horskou silnicí přes Malý Šturec (890 m) do Martina, nakupujeme čerstvé pečivo a lahůdky. Pak už následuje obvyklá trasa kolem Strečna přes Žilinu na přechod v Makově atd., obědváme v motelu "U Jakuba" v Drahotuši. V časném odpoledni jsme rozvezeni do svých výchozích míst — Vysokého Mýta, Zámrsku, Pardubic a Chotěnic.
Dlouho připravovaná cesta s velkými plány je za námi. Ze čtrnácti dnů na ní strávených byly pouze tři bez jakékoliv naší pohybové aktivity, tři dny lze hodnotit jako pěší turistiku s celkovou trasou asi 33 km, zato osm dnů se dá bez uzardění prohlásit za skutečnou vysokohorskou turistiku, pří níž bylo vystoupáno přinejmenším 6150 metrů (a — ke škodě našich kolen — ještě více sestoupáno). Celkový výkon, shodný u všech účastníků od 12 do 62 let, tak představuje 238 bodů do soutěží turistické aktivity — to ale není veličina, kvůli které bychom snad své cesty pořádali. Vždy jde o poznávání různých tváří té které země — a nemusí to přece být zrovna to nejvyšší pohoří.
Příroda je mocná a nejen nám vydatnými dešti znemožnila uskutečnit plánované přechody hor; s několikadenním posunem se měla za námi pohybovat další skupina našich turistů — těm se podařilo přejít pouze Piatru Craiului a Iezer-Papušu… Jediným kompletním přechodem Transylvánských Alp uskutečněným v našem turistickém spolku tak stále zůstává dávná výprava v roce 1973 — ale ani tu by dnes nešlo zopakovat, protože některé horské chaty, na nichž jsme tenkrát nocovali, shořely.
A kam pojedeme moknout v příštím létě? Možná začneme opatrně připravovat expedici na Podkarpatskou Rus — je to blíž, vyjde to podstatně levněji…

Luboš
(Dokončeno 1. září 2005)

Pozn.: V místních jménech bylo většinou rumunské písmeno ş nahrazeno naším š. Kde je ponechána rumunská abeceda, ţ se čte c, â je hodně tvrdé y, ă je cosi nejasného mezi a a e.