My, kteří jsme 17. 11. 2004 nešli NS Údolím Skuhrovského potoka, jsme dali Bohoušovi za pravdu, že je to tam moc pěkné a informace na řadě cedulí zajímavé. Ještě většímu zájmu se těšily hračky pro děti i dospělé – houpačky, xylofon, „tónostroj“ ze zavěšených polen všech možných druhů stromů, poznávací cestička pro bosé tlapky s různým povrchem, nádherný totem… I studánky s vychvalovanou vodou nás zlákaly k napití, voda byla dobrá (a zatím nejsou žádné nežádoucí následky). A déšť se nás držel jako … košile, a tak jsme se dohadovali, zda je lépe než v listopadu. Když jsme vystoupali Mločím dolem (a tam jsme skutečně jednoho prochladlého mloka viděli) na hranu Třebovských stěn, začal foukat vítr skoro jak o státním svátku. Na vyhlídkovém místě jsme si na panelu prohlédli, co bychom bývali mohli vidět (a je tam toho moc a moc), jenže zase nic. Ve Skuhrově jsme přesunuli potravu z batohů do žaludků a šli na druhou část trasy. Hned po pár krocích po modré jsme potkali partičku kamarádů turistů, kteří měli stejný nápad, pouze šli z Lanšperka do České Třebové. A jak najednou bylo víc turistů na jednom místě, Příroda se zastyděla a déšť skončil. Postupem času se i viditelnost zlepšila a my mohli ocenit půvab okolí. Mezi balvany na krásném místě jsme u ohně našli partičku zálesáků s dětmi, jedno pózovalo i na společné fotce. U Horákovy kaple jsme se napili z léčivého pramene a cestou do Lanšperka jsme zjistili, že vidíme stíny – i to Slunce nás v závěru provázelo! U kostelíka proběhlo referendum – půjdeme na vlak v 16.15 nebo do hospody – a výsledek byl neuvěřitelný, vyhrál vlak, takže cukrárna byla jediným navštíveným kulturním zařízením. Brzký odjezd nám pardubickým umožnil být úplně doma mezi půl šestou a šestou.
Co říci závěrem? Ten kout je opravdu krásný a jednou, až bude skutečně hezké počasí – ale tuhle pohádku už jste určitě někdy slyšeli.

Vladimír Štreit