Zpráva z akce Čarodějnice na Svitavsku

Výlet OVT s dopravou vlakem a s dvěma bivaky konaný 29. 4. - 1. 5. 2005.

Dva týdny po tradičním jarním autokarovém zájezdu „Za jarní květenou k pramenům Svitavy“ se v pátek 29. dubna vydáváme na Svitavsko znovu, tentokrát na klasickou víkendovou akci oddílu výkonnostní turistiky, nazvanou „Čarodějnice na Svitavsku“. Dlouho nás mělo jet pět, pak se na základě internetové nabídky našeho klubu přihlásil nový zájemce o členství, osmnáctiletý študák Luboš, a v den odjezdu ještě Alda s Jitkou a jedenáctiletou Kačkou. Nejvážnější kandidátkou na zítřejší upálení je ovšem letitá čarodějnice „Tetička“ Vlaďka…

Večerní soumrak nás zastihuje v litomyšlské restauraci „Slunce“ a po dobré večeři vyrážíme do noci přes historické náměstí ve směru středověké Trstěnické stezky. Drobnou potíž nám způsobil stařičký vedoucí akce, který na okraji města zakopl a odřel si čelo (zdatná samaritánka Jitka se ihned pustila do práce), a pak ještě trochu tápeme na pomezí Benátek a Čisté, než nacházíme tu správnou cestu do jediného kousku lesa v Jiráskově údolí.

Klidná noc (pomineme-li neustálý hluk z 2 km vzdálené silnice I/35) končí řevem ptactva a bubnováním datla, a tak o půl osmé odcházíme zpět do vsi v úvalu Loučné. Záhy vystupujeme nad údolí Jalového potoka, abychom prošli kolem Nové Vsi a radiokomunikačního střediska Pohodlí do lesů. Sestupujeme zase k potoku (dělá čest svému jménu, na většině svého „toku“ je suchý) a pokračujeme asi 3 km krásným tichým lučinatým údolím mezi strmými zalesněnými stráněmi. U silničního mostu potok opouštíme a stoupáme do rozlehlého komplexu Vysokého lesa, ve stejnojmenné osadě u kapličky sv. Anny obědváme z vlastních zásob. Pak sestupujeme do dalšího údolíčka s rezervací sněženek (teď tu pochopitelně rostou jen kopřivy) a teprve po mapařském průzkumu několika zapomenutých cest přecházíme (po zakresleném, avšak neexistujícím cyklistickém značení!) přes hřebínek do vesničky Květné. Není totiž kam spěchat, hospůdka „U Juříků“ otvírá až v 15 hodin. Přicházíme o tři minuty dříve, pan hostinský nás pouští - a pak už to jde podle plánu: pivo, limonáda, utopence, kafe.

Za vsí překračujeme trať lokálky a procházíme rozlehlým Radiměřským lesem, držíce se spíše k západu, abychom nenarazili na plot muničního skladu. Cesta nás vyvádí do pole, kráčíme tedy řídkým osením, vpravo dole v dáli se ve smogu krčí věž poličského kostela, na obzoru je nezaměnitelná silueta Buchtova kopce. Blíží se sedmá, přitom potřebujeme dojít co nejdál - pro jistotu, abychom zítra neměli honičku. Před námi je ale delší silniční úsek, a tak odbočujeme na kótu 686 Drašarov, je to koneckonců místo bivaku plánované v propozicích, měly by být z něho daleko široko vidět létající čarodějnice. Lesík na vršku uprostřed polí je podrostlý a zanedbaný, nakonec nacházíme slušný plácek v severním cípu u posedu. Stavíme bivakovací stříšky - a objevuje se myslivec, údajný majitel lesa a honitby, jemuž je naše činnost podezřelá - co kdybychom prý byli pytláci! Má sice flintu, ale nás je víc, a po slibu, že ráno o půl osmé odejdeme, odchází také. Tím ale padá plán rozdělat na poli oheň a alespoň jednu čarodějnici upálit - po 31 km tedy končí den pouze obligátním svařákem. Kupodivu ani na okolních kopcích nejsou vidět očekávané vatry, jen menší ohňostroj nad Svitavami.

Máme dost dobrých důvodů odejít ráno už v sedm, a tak brázdíme orosené řepkové pole k jihovýchodu k lesu. Je první máj, Vlaďka se ale marně domáhá políbení pod kvetoucí třešní (až po hodině podlehne Karlík). Úspěšně se vyhýbáme silnici, po chvíli narážíme na hezkou cestu Stašovským peklem a Poličským lesem, za Rohoznou vstupujeme do Novobělského lesa a navazujeme na hlavní cestu Lavičenským lesem po hranici Přírodního parku Údolí Křetínky. K této říčce pak sestupujeme strmou silničkou z osady Studenec, abychom z Dolní Lhoty mohli opět stoupat vzhůru. Zde poprvé na tomto výletě narážíme na značenou cestu, která nás přivádí k ústí kaňonu Kavinského potoka, jímž dříve vedla. My se samozřejmě pouštíme skalnatou soutěskou vzhůru, je to trochu jak ve Slovenském ráji, neustále po kamenech přes vodu tam a zpět, přes padlé stromy a skalní prahy. Když už máme dost tohoto „zlatého hřebu“ výletu, vylézáme stezičkou na značku a na louce na okraji Kněževsi obědváme opět z vlastních zásob, vodu na pití ochotně poskytují místní osadníci.

Nevalně značenou cestou vystupujeme na kótu 635, jsou tu nádherné rozhledy na „naši“ Vysočinu i Drahanskou vrchovinu, za zády máme hrad Svojanov. Vyhlídková hřebenovka pokračuje neznačenou silnicí z Veselky do Ústupu, kde navazujeme na červenou značku a směrovka hlásí posledních 9,5 km do našeho cíle - na letovické nádraží. Mezitím musíme ale absolvovat úděsně strmý sestup k pravému přítoku Křetínky, před sebou máme vidinu první a poslední hospody na nedělní trase - v Křetíně. (Za-mluvenu či alespoň ověřenu nemáme žádnou, protože nebylo předem jasné, zda vůbec dojdeme až sem, či zda skončime už v Březové nad Svitavou.) Máme štěstí, jediný podnik - westernový saloon - otvírá ve 14 hodin, dvě minuty po našem příchodu! Je to záchrana před totální dehydratací - ale k jídlu nabízejí zas jen utopence…

Horký den má zákonitý konec: vydatnou bouřku. Průtrž mračen, s ní spojená, nás naštěstí míjí, schytáváme jen bezvýznamnou přeháňku. O půl páté jsme na nádraží v Letovicích, vlak jede v 17.13, bufet má v neděli zavřeno… To už musíme nějak přežít, dobrý pocit z víkendových 66 km převažuje; za šest týdnů naváže Alda právě zde dalším čundrem na Kunštátsko. A pro „normální“ turisty TKSP máme současně hotový námět na dvě akce „z dílny OVT“ na rok 2006: vlakový výlet „Vysoký les a Jalový potok“ (24 km) a autokarový zájezd „Křetínka a Svojanov“ (21 km)!

(Chl-)